sdílet sdílet

Nesmíme šikanu hodnotit jen na základě mediálních kauz

Nesmíme šikanu hodnotit jen na základě mediálních kauz

 

 

Psycholog David Čáp se věnuje problematice šikany už dvanáct let. Kromě lektorování a seminářů se zabývá ale i jinými poruchami chování a agrese. Věří, že o šikaně bychom měli naše děti informovat co nejdříve a měli bychom se naučit ji odlišovat například od žalování. Zároveň ale podotýká, že nemůžeme dnešní situaci porovnávat pouze s tím, jak ji podávají média.
V současné době probíhají různé projekty na minimalizaci šikany ve školách a možná je ve společnosti i větší osvěta v této problematice. Pozorujete nějaké změny k lepšímu nebo je situace stejná nebo dokonce horší?
Tématu šikany se věnuji od roku 2004 a rozhodně musím říci, že je situace jednoznačně lepší. Nesmíme celkovou situaci hodnotit pouze na základě mediálních kauz. Ty se mimochodem nikdy nezabývají tím, když škola situaci vyřeší dobře. Hlavní rozdíly vidím v tom, že dnes školy daleko méně popírají výskyt šikany. Dříve to byl standard, dnes většinou dokáží hovořit o tom, že se občas něco stane, ale také s tím něco dělají. Dále se školy daleko více věnují tvorbě bezpečného klimatu ve třídách, tedy se šikaně snaží předcházet. A nesmím zapomenout ani na větší znalost vhodných postupů. Úplně růžové to není, změna k lepšímu ale ano.
Spolupracují školy s rodiči v této tématice nebo šikanu spíš přehlíží?
Aby škola dokázala šikanu řešit a hlavně jí předcházet, musí s rodiči spolupracovat. Zde se často jedná o bolavé místo, ale téma spolupráce s rodiči je složitější. Ačkoliv obě strany chtějí vlastně to samé, často si nerozumí nebo zbytečně obviňují toho druhého.
Jsou děti schopné se samy svěřit o šikaně? Jakou pomoc nejčastěji vyhledávají – rodiče, prarodiče, nebo linky důvěry?
Jsou a často to dělají. Zejména u počáteční a méně závažné šikany se děti docela hodně svěřují. Zde ale někdy narážejí na nepochopení dospělých. Já opravdu nesnáším odpověď dospělého: Nežaluj! Sami dospělí často tomuto slovu nerozumí nebo ho používají chybně. Já tvrdím, že žalování je to, když chci někomu uškodit. Pokud ale chci pomoci sobě nebo někomu jinému, tak to žalování není. Jestliže to dospělý nedokáže rozlišit, děti se mu přestanou svěřovat. U závažnějších nebo déletrvajících šikan se děti už učitelům moc nesvěřují. To se pak obracejí spíše na linky důvěry, jiné vrstevníky nebo rodiče.
Je nějaký věk u dětí, kdy bychom se měli začít na šikanu soustředit a nějak ji podchytit?
Řekl bych čím dříve, tím lépe. O ubližování přeci běžně hovoříme s dětmi už ve školce. Na prvním stupni základní školy je to asi nejdůležitější. Děti jsou už v sevřenějších a stálých skupinách, ve kterých se odehrává velmi složitý proces, kterému říkáme skupinová dynamika. Zde si myslím, že je prevence velmi užitečná i do budoucna. Dítě se v tuto dobu opravdu učí vycházet i s dětmi, které by si za kamarády samo nevybralo. Dobře ujasněná pravidla týkající se vztahů a také vztah k vlastní osobě je tak určitým protektivním faktorem do budoucna.
Co byste doporučil rodičům, kterým se dítě svěřilo o šikaně? Jak mají postupovat?
Vždy je důležité situaci nezlehčovat, dítěti důvěřovat a ujistit ho, že to není jeho vina a nikdo mu nesmí ubližovat. Pokud se jedná o šikanu ve škole, tak je nutné informovat školu, aby mohla situaci řešit. Škola totiž může jednat se všemi zúčastněnými. Teprve pokud by škola neměla zájem situaci řešit nebo by rodič nebyl s řešením spokojený, je vhodné se obrátit např. na Českou školní inspekci.
Dá se shrnout, zda jsou šikanou více ohroženi chlapci nebo dívky?
To se říci nedá. Šikany se dopouštějí jak chlapci, tak dívky. Stejně tak je mířena na chlapce i dívky. Konkrétní projevy se mohou lišit, ale dokonce i nějaké rozlišování mezi chlapeckou a dívčí šikanou je spíše zavádějící. Chlapci sice častěji používají fyzickou agresi a dívky spíše jinou dívku vyčleňují, odmítají s ní mluvit a ponižují ji slovně, ale někdy to může být i naopak.
Spolupracoval jste na psychologických konzultacích se Spolkem 2012 a jejich divadelním představením. Co může takové představení pro školu znamenat? Může opravdu ovlivnit další chování dětí?
Divadelní představení, které připravil Spolek 2012 je vlastně takové interaktivní setkání s příběhem o ubližování. Zároveň je součástí i jasné sdělení o tom, co už je špatně a co je ještě legrace. Toto představení cílí na nejmenší školáky a myslím, že právě díky využití přirozeného způsobu učení pro tyto děti, který spočívá v hraní, je pro ně srozumitelné a umožňuje si spoustu věcí uvědomit. Domnívám se, že toto představení dobře zapadá do smysluplné primární prevence v oblasti šikany dané věkové kategorie. Pro děti je to přijatelnější a pochopitelnější než pouhé informování nebo moralizování. Tím pádem má i velký potenciál opravdu nastavit určité mantinely, zejména pokud se k němu škola či konkrétní třída nějakým způsobem vrací a na základě něho hovoří o pravidlech a vztazích.

 

 

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *