sdílet sdílet

Vzniká nový životní styl – profesionální bezdomovec, říká László Sümegh

Vzniká nový životní styl – profesionální bezdomovec, říká László Sümegh

 

László Sümegh je streetworker, umělec, sociální pracovník a psychoterapeut. Když v roce 1995 přijel do Prahy, sám se cítil jako cizinec bez zázemí. Všiml si na nádraží mladých lidí, kteří se bezprizorně potulovali po okolí, byli bez rodiny, bez zázemí a často se uchylovali k prostituci. Neodsuzoval je. Rozhodl se založit Projekt Šance, který se pro klienty často stává rodinou. Umí odpustit a dát jim šanci, aby se dokázali postavit na vlastní nohy a převzali zodpovědnost za svůj život.

Jak dlouho provozujete Projekt Šance? Co všechno nabízíte?

Dvacet tři let se snažím pomáhat se svým týmem v Projektu Šance. Od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro tuto práci, narážím na nepochopení mého přístupu k řešení situace opuštěných dětí a mládeže. Místo jednorázové pomoci se jim totiž hlavně snažíme ukázat cestu z ulice pod heslem: Není umění někomu v nouzi dát najíst, ale naučit ho na jídlo si vydělat. S tím úzce souvisí působení v našem Domě Šance, který nám opakovaně „mámy a tátové“ na vlivných úřadech pohřbili, když nesouhlasili s námi připravovanou rekonstrukcí budovy. Místo toho, abych měl šanci vychovávat ze sirotků ulice daňové poplatníky pro český stát, ocitl jsem se díky nekompromisní výpovědi spolu s klienty a s celým Domem Šance na ulici. Přístřeší Domu Šance musíme v současné době řešit nouzovým provozem ve spolupráci se sponzory v malých soukromých prostorách, tedy s menšími možnostmi pomáhat. Dům Šance je mostem mezi ulicí a běžným životem. Klíčovými programy jsou pracovní terapie a podporované bydlení. Klientům pomáháme najít brigádu, učíme je řešit finanční i zdravotní problémy, osvojují si nové návyky, ale náš záběr je mnohem širší. Na začátku těchto aktivit je streetwork a streetcentrum s programem PRVNÍ POMOC V NOUZI.

Jak vznikl nápad vytvořit Projekt Šance? Vždyť jste se předtím živil uměním.

To je dané, když se narodíte do rodiny, kde se z generace na generaci pomáhá potřebným. Tak jsem poznal rodiče mých rodičů a přístup mojí matky i táty. Skrze umění jsem v minulosti opakovaně navštívil Prahu a po newyorské výstavě jsem měl i svou první českou samostatnou výstavu roce 1995 v tehdejším ÚBOKu. Poznal jsem tak mentalitu zdejších lidí a pražskou realitu sirotků ulice, kterým v té době nikdo nepomáhal. A tak jsem ve třiatřiceti letech slíbil na chodníku dětem chodníku, že jim budu pomáhat. Lidé kolem si řekli „zase jeden ulítlý umělec“ a „to vás časem přestane bavit“, ale ten oheň ve mně hoří dodnes. I přes překážkové dráhy dodržet slib. To z vás dělá člověka.

Vidíte za tu dobu, co Projekt Šance vedete, zlepšení v celkové situaci, nebo dětí na ulici přibývá?

Líbivé zlepšení se děje, všechno je na oko v relativním pořádku. Chvályhodná jednorázová pomoc různých organizací se valí na potřebné jako velká voda. Mohou si vybírat, kde dnes nejlépe oblékají, vaří, či ve kterém parku je k mání jídlo s obsluhou přímo na lavičku, kde „zákazník“ následně nechá obal rovnou pod sebou. Takovéto dobro se bohužel mění ve škodlivý vliv a nedivme se poté, že mizí kladná motivace dětí, mládeže i dospělých, žijících za horizontem společnosti. Že narůstá pocit neschopnosti a vytrácí se identita. Nenápadně tak vzniká nový životní styl – profesionální bezdomovec. K tomu se přidává přístup represivního orgánu, jenž má za úkol od úřadů z místa výskytu mladé lidi vyhnat. Dochází k psychickému atakování, jehož důsledkem je ztráta zájmu o sebe sama. To znamená pád do beznaděje, a to je vstupní brána ke kriminalitě. Současná realita mluví sama za sebe, v Projektu Šance ji citelně prožíváme – většina klientů jsou absolventi státní péče, kteří žijí ztraceni v bludném kruhu mezi ulicí a vězením, na účet daňových poplatníků. Nedůslednými represivními zásahy úřadů s cílem „co občan nevidí, to neexistuje“ se problém rozlézá a vzniká „efekt koberce“, kdy se místo nabídky řešení daná problematika přesouvá do jiných sociálně patologických jevů, čímž dochází ke zkreslení a k jejímu nezmapovanému násobení. Z toho vyplývá nemožnost dohledu a preventivní práce s danou populací k prospěchu české společnosti.

 Jaký příběh vašeho klienta je pro vás speciální?

Každý klient pro mne znamená stejně důležitou výzvu pochopit jeho příběh, zranění, schopnosti, omezení, těžká břemena i jejich zdroj. Přijít na to, co komu pomůže, a následně opravdu pomoci cítím jako poslání.

 Nedá mi to se nezeptat, ale tvoříte stále?

Ano, je to jako má „sebepéče“, abych mohl dýchat. Zdrojem mé tvorby je pomíjivý svět. Ten zázrak pro každého z nás v daném čase, v němž žijeme své životy. To je nevyčerpatelná studnice.

S Nadačním fondem pomoci Karla Janečka spolupracujete již druhým rokem, co pro vás znamená mecenášství?

Bez mecenášů by byl svět chudší o veškerý druh umění, ke kterému civilizovaný svět shlíží. Smysluplně pomáhat a pracovat s „dětmi ulice“ je také umění. Takže mecenáše potřebuje i Projekt Šance.

 Přibývá nebo ubývá podle vás mecenášů?

Víte, produkci tužek z pracovní terapie Domu Šance nabízíme po celé České republice. A většinou ji firmy odmítají s tím, že by raději odebraly výrobky sirotků mimo Evropu. S tím se tak lze údajně lépe prezentovat coby světová firma… Takže není mecenáš jako mecenáš. A tím odpovídám naší snaze pomoci klientům v Projektu Šance – mecenášů pomalu ubývá, ale ti opravdoví zůstávají a naštěstí se rodí i noví.

 

Vložit komentář