sdílet sdílet

Dětské krizové centrum, z.ú.

Dětské krizové centrum, z.ú.

Na Lince důvěry zvoní telefon. Po dlouhé odmlce se ozve asi sedmiletá dívenka, hlas zní smutně a vyhýbavě: „Bratranec se ke mně chová nějak divně… chodí za mnou, když naši nejsou doma… mám ho ráda, ale asi jinak než on mě.“ Neví, jak mu v tom zabránit, je přece o 12 let starší. Pak se rozpláče. Pracovník jí dává čas pro odžití jejích pocitů a potvrzuje, že opravdu není v pořádku, aby ji kdokoliv nutil do toho, co jí je nepříjemné. Dívenka přesto cítí obrovský pocit viny. Pracovník se ptá, zda má v rodině někoho, komu důvěřuje a kdo by ji podpořil v návštěvě krizového centra. Dívka zmíní babičku, zkusí si s ní promluvit. Druhý den volají společně a pracovník vysvětluje, jak to v centru chodí.

Babička je zcela v šoku. Je to přece rodina! Po konzultaci však chápe, že cesta zpět není, a vezme holčičku do krizového centra. Helenka bojuje s nejistotou, s pocity viny a studu. Po telefonu neřekla vše… Pracovnice centra její obavy rozptýlí. Nikdo ji nesoudí, nevyčítá, v ambulanci, která vypadá jako dětská herna, si s terapeutkou hrají a při tom nenuceně povídají. S další schůzkou ráda souhlasí. Helenku čeká ještě dlouhá cesta, než se šrámy zahojí, ale dokázala se zbavit svého břemene a jeho tíhy. A hlavně už ví, že na žádné sebetěžší trápení nemusí být sama.

Takovým způsobem pomáhá Dětské krizové centrum už 25 let. Nejen proto si naši podporu opravdu zasloužili.

Aktualizováno: 7. srpna 2018

Autor: Alex Stočes

SDÍLEJTE ČLÁNEK

AKTUÁLNÍ ČLÁNKY

Příběh přímé pomoci 3.

Gympláci pro Kubíka

Krůčky pro Eričku

Nový začátek 4 dětem

ZOBRAZIT VŠE