sdílet sdílet

Mecenášství ukazuje vyspělost společnosti

Mecenášství ukazuje vyspělost společnosti

 

Richard Langer je moderátor, publicista a zakladatel Mecenáš klubu a Ceny Ď, který si rád dělá věci po svém. Cena Ď oceňuje ty, kteří sponzorují kulturu, charitu, vědu a vzdělávání. „Poděkování často není slyšet, ale pro inspiraci ostatních je velmi důležité. Tak vznikla Cena Ď, aby nahlas a důstojně děkovala těm, kteří tuto zemi skutečně posouvají dál,“ říká Richard Langer.

 

Jak vás napadlo udílet Cenu Ď? 

Stalo se to záhy po revoluci. Chtěl jsem organizovat své vlastní akce, pracovat na jejich scénářích a moderovat je po svém. Po čase jsem začal být obklopen lidmi, kterých si vážím a projekty, které mi dávaly smysl. Tohle všechno vyústilo roku 1997 v založení Mecenáš klubu, v němž jsem si přál přibližovat svět podnikání, umění, charity a vědy. A povedlo se. Byť jsem do toho šel bez peněz a na začátku jsem musel prodat i nábytek z domova, abych ufinancoval rozjezd klubu. Soustředil jsem se na to, aby základem byla radost z obyčejného poznání, přátelství a spolupráce. Zorganizoval jsem přes sto dvacet akcí Mecenáš klubu v nádherných prostorách po celé republice. V Kavárně Slávia, v prezidentských saloncích Národního divadla, v Národním muzeu, v Národním technickém muzeu, na hradě Křivoklát, ve vile Dr. Edvarda Beneše atd. A tak mne 11. 6. 2000 v šest ráno na břehu moře v Chorvatsku u láhve červeného napadlo přetransformovat Mecenáš klub na výroční udílení cen mecenášům. Tedy jedna akce za rok, ale velká a výrazná, která se bude týkat prosazování myšlenky, že mecenášství má k naší kultuře patřit jako samozřejmost. Velká ceremonie prvního ročníku se konala přesně po roce a to 11. 6. 2001 na scéně Národního divadla. Zde se mně povedlo přesvědčit tehdejšího ředitele JUDr. Jiřího Srstku ke spolupráci. Netušil jsem však, že se časem projekt rozroste o krajská předkola a řadu městských Cen Ď. Takže každým rokem vlastně organizuji s rodinou po celé republice spoustu akcí, ale stále to je jen jedna Cena Ď. Jsem moc rád, že jsme se rozhodli první ročník neodložit i přes nedostatek financí, jenž jsem splácel 6 let z rodinného rozpočtu. V roce 2019 budeme realizovat již devatenáctý ročník.

 

Jak vůbec vznikl specifický název ceny?

Přál jsem si, aby zněl česky. Jakmile mi hlavou proběhlo slovo „poděkovat“, vytanul mi před očima táta. Vždy, když jsem pro něj něco udělal, řekl: „Tak ti ď!“ A já si najednou představil písmeno Ď jako cenu. Jedno jediné písmeno, vypadající samo o sobě jako dáma s korunkou, říká vše.

 

Co je záměrem ocenění? S jakým cílem cenu udělujete?

Když jsem založil Mecenáš klub, všiml jsem si, že někteří ředitelé divadel, muzeí a nadací mají dojem, že podnikatel je povinný dávat peníze na jejich podporu. Na to jsem říkal: „Pokud se ti zdá, že ostatní jsou povinni dávat peníze, byť na bohulibé projekty, pak sáhni jako první do vlastní peněženky a dej něco ze svého.“ Já to tak udělal s Mecenáš klubem i s Cenou Ď. Vlastně jsem si bral úvěry na to, abych mohl organizovat Cenu Ď až do roku 2012. Od roku 1997 jsem podnikal do mínusu jen proto, že jsem byl přesvědčený, že to má smysl a že jednou ty správné partnery najdu. Ze všech činností: z moderování, psaní a organizování akcí jsem řádně úvěry splácel. Poslední doplatím v červnu 2019. Říkám to, protože chci ukázat, že člověk může pracovat na věcech, které mají smysl. Chtěl jsem, aby Cena Ď děkovala těm, kteří sponzorují kulturu, charitu, vědu a vzdělávání. Poděkování není slyšet široko daleko, ale pro inspiraci ostatních je důležité. Tak vznikla Cena Ď, aby nahlas a důstojně děkovala těm, kteří tuto zemi, skutečně posouvají dál. Kdo chce, cestu k Ceně Ď si najde.

 

Na organizaci udílení cen se s vámi podílí i vaše žena. Pamatujete si její první reakci, když jste s nápadem přišel?

Všechny moje nápady konzultuji nejprve s manželkou Jitkou. Taky se mnou celá ta léta nesla důsledky všeho, do čeho jsme se pustili. Všechny ty úvěry mi pomáhala splácet právě ona. Tehdy v Chorvatsku 11. 6. 2001, když jsem po šesté ranní přišel po nočním přemýšlením z pláže do našeho bungalovu, zeptala se, co jsem vymyslel. Měl jsem v ruce papír a na něm velké písmeno Ď. Kývla na souhlas a netušila, že mi bude pomáhat až dodnes. Nebýt jí, neutáhnul bych to. Má dar pracovitosti, trpělivosti, vlídnosti a jak je povahou tichá a skromná, lidi ji mají moc rádi a vycházejí jí ve všem vstříc. Je to moc dobrá duše Ceny Ď.

 

 Letos byl již 18. ročník ocenění Ceny Ď, máte nějaký kuriózní zážitek z oceňování? Pamatujete si na nějakého speciálního mecenáše?

Zážitků mám tisíce. Překrásných. Od začátku bylo uděleno 51 kusů Ceny Ď městských, 112 krajských a při osmnácti finálových ceremoniích 248 cen celostátních, 8 GRAND PRIX cen a celkem jsme rozdali už 419 kusů Ceny Ď. Nemluvě o tisících nominacích. Mohu vyprávět o tom, jak v Národním divadle přebírala Cenu Ď za morální vzor paní Věra Čáslavská, jak ji přebíral norský předseda vlády Jens Stoltenberg. Jak ocenění přijal pan prezident Havel. Jak o udělení ceny psaly velké banky, automobilky a slavné firmy. To vše je nádhera, ale vzpomínám na řadu neznámých lidí, kteří nečekali, že za svou pomoc například v hospici najednou budou stát na scéně Národního divadla a cenu jim bude předávat Jeho Eminence Dominik kardinál Duka. A zapomenout nemůžu na jeden moc silný okamžik. Když přebíral Cenu Ď pan profesor Antonín Holý, světově známý vědec, který byl nemocen a nebylo možné, aby slovně reagoval. Měli jsme informaci od rodiny, že pokud cenu získá, přijde a usedne na scéně na židli beze slov. A jak tam seděl, publikum mu tleskalo, já nad ním stál a bylo mi trapné být výš než on, tak jsem poklekl vedle jeho židle. Najednou jsme měli oči naproti sobě a já v nich viděl slzy. Dívali jsme se tak chvíli na sebe a ani já neuměl promluvit jinak než slzami.

 

 Co pro vás znamená mecenášství? A kdo je vaším vzorem v tomto směru?

 Mecenášství a dobrodiní ukazuje vyspělost společnosti. Skutečnou úroveň národa. Obdivuji hluboce pana Josefa Hlávku, našeho největšího mecenáše všech dob. Jako architekt neustále pracoval, a aby mu sebralo co nejméně času obdarování žebráků, zbudoval na zámku „penězovod“. Roura z prvního patra vedla zdí dolů až ke dveřím. Oknem se podíval a řekl: „Dej dlaň pod tu rouru,“ a vhodil do jejích útrob drobák. Jeho ohromné jmění odkázal nadaci, která po sto letech stále funguje, a tím žije i jeho vůle. Velký obdiv chovám také k panu Františku Křižíkovi. A mohl bych pokračovat a dostat se až k dnešním mecenášům, jako je pan Jiří Plevka st. z Chodovaru, pan Martin Dohnal ze společnosti SVS s.r.o. na Karlštejně, pan Jan Machálek ze sklárny Artcristal Bohemia, až bych dospěl ke Karlu Janečkovi, který motivuje širokou veřejnost svým mecenášstvím.

 

 Jaký je váš vztah k Nadačnímu fondu pomoci Karla Janečka?

 Přátelský. Vděčný. Myšlenka a fungování Ceny Ď zasáhla Nadační fond pomoci natolik, že jsme dostali nabídku podpory na dvou rovinách. První je morální, kdy jsme spolu v kontaktu, diskutujeme, vzájemně si pomáháme, nic není formální, ale spíše lidské a mající smysl. Druhá část pomoci je finanční, kdy nám Nadační fond pomáhá hledat cesty, jak v budoucnu získat zájem sponzorů. Cenu Ď vnímám jako svého druhu největší projekt u nás s nejdelší tradicí. To přináší ještě třetí pomoc v podobě reference. Víme, že jsme pro Nadační fond seriózní projekt, který již tři roky Nadační fond poznává i zevnitř prostřednictvím účasti v Kolegiu Ceny Ď. Jste profíci v tom, co děláte a vaše pomoc nám je naší vizitkou. Děkuji. Vlastně: „Ď“.

Vložit komentář